youtuby #1

19. června 2017 v 17:40 | Blink |  filmy
/nad ránem táhnu domů a cokoli chci mít si najdu na youtubu/

youtube je takový svět sám pro sebe. je to bezedná studnice všeho. může to znamenat hodiny a hodiny hlubokého poznání, vzdělání, zábavy, nebo promarněného života. ha ha. no, rozhodně ale, zajímavého tam toho je hory a hory. a řekla jsem si, proč nezačnout takovou menší sérii článků, neco jako píšu o hudbě, až na to, že tohle budou spíš takové tipy na zajímavé youtube kanály. chci se prostě jen podělit o to, co mě na youtube baví a co mi třeba přijde zajímavé a přínosné. může se tedy stát, že to tu bude pořádná směska od sofistikovaných kanálů o umění k naprostejm stokám bezduchý zábavy, ale přecijenom - takovej je youtube sám a člověk se tam často může zamotat do celkem slušnýho bizáru. proto ani já nechci tyhle články moc směrovat a třídit - prostě to bude spíš náhodnej výběr zajímavostí. něco podobného jsem viděla třeba u Weilera, ikdyž já to vezmu spíš stručněji. no, takže zde první várka zajímavých tvůrců videí.

 

Roger Waters se pořád ptá

7. června 2017 v 23:20 | Blink |  hudby
Takže, jsem náhodou narazila na informaci o tom, že Roger Waters, TEN Rager Waters vydal nové sólové album. A poslechla si ho, bez zvláštních očekávání. A zažila si docela silný zážitek. Pink Floyd a Roger Waters pro mě znamenali a stále znamenají moc. Hudba Pink Floyd mi toho dala hodně a byla vlastně mým prvním opravdovým setkáním se se světem hudby, strávila jsem s ní možná tisíce hodin. Naučila mě hudbu vnímat, chápat, pozorně poslouchat a učit se z ní. Pink Floyd zásadně ovlivnili to, jak velkou roli hudba v mém životě hraje dnes. A i když už je roky vlastně neposlouchám, samozřejmě ve mně zůstávají. Chci jen na úvod vysvětlit, jaký vztah k Rogerovi Watersovi vlastně mám, protože to je právě ten důvod, proč o tomhle jeho novém albu vůbec píšu.



hudby #5

9. května 2017 v 15:09 | Blink |  hudby
Více či méně pravidelný souhrn toho co mě aktuálně v hudbě oslovuje je opět tu. Musím se přiznat, že jsem to opravdu chtěla vzít celkem stručně, ale trochu jsem se rozepsala. Zvlášť ten výlev o Radiohead na konci už by byl možná na samostatný článek, ale věřím že pokud sem už nějaký čtenář zabloudí, neodradí ho to a najde si v článku třeba jen to, co ho bude zajímat.


 


Proč nelze milovat Radiohead

8. května 2017 v 15:44 | Blink |  hudby

Stává se vlastně poměrně často, že v hudbě objevím něco nového, zajímavého, vzrušujícího, něco co mě osloví a zaujme. A když pak danou kapelu/hudebníka poslouchám víc a víc, stane se třeba, že se stane i mojí oblíbenou hudbou. Nedávno jsem si třeba oblíbila občasný noční poslech Arcy, fascinuje mě brilantnost britské Kate Tempest, charisma Dannyho Browna, více jsem se začala vrtat v diskografii Gorillaz... Ale všechny tyto nové objevy by měly mít místo v jiném článku. Dneska chci psát o Radiohead. Nebo spíš celkově o tom, proč je velký rozdíl v tom, najít novou a zajímavou hudbu, a nebo hudbu, která zasahuje až existencionálně, ovlivňuje, formuje.

hudby #4

1. ledna 2017 v 22:58 | Blink |  hudby
Jsem zpět! Po dlouhé době se pokusím sepsat aspoň trochu postřehů k hudbě, která si mě v posledních měsících získala. Protože jsem už hudby nepsala dost dlouho, je toho opravdu hodně. Zaměřím se tedy výhradně na nové objevy - kapely a hudebníky, o kterých jsem doteď buď nikdy nepsala, nebo je objevila zcela poprvé. I tak ale nebude tento článek kompletní a ani být nemůže. Vždyť jsem už nenapsala článek o hudbě déle než rok! Ach. Je to spíše pár postřehů a snad zajímavých tipů k poslechu.



sad story

30. června 2016 v 20:30 | Blink |  hudby
Jako každý uživatel Spotify, i já jsem záhy přišla na to, jak skvěle jednoduché, užitečné a skvělé je vytvářet vlastní playlisty, vlastní seznamy stop. Mám jich na Spotify několik desítek, některé z nich veřejné, některé jen pro sebe, jsou to galerie různých nálad, různých příležitostí, sbírky inspirační hudby, roztřízené kousky vzpomínek, různých období. Některé playlisty zapadají pod vrstvou prachu, jiné pořád rostou a rostou a za ty asi dva roky co Spotify používám dost spolehlivě mapují můj hudební vývoj. Jedna z těhle kolekcí, z neustále se obnovujících se, rozšiřujících se a přetvářících se sbírek je playlist který jsem kdysy dávno pojmenovala Sad Story - zkrátka složka kam jsem si házela nejrůznější smutné songy plné melancholie, křehkého smutku a něžných melodií pro ty temné a přemýšlivé noci nebo depresivní nálady, hahah. No a z nějakého důvodu právě tenhle seznam stop nějak vydržel, o hodně vyrostl, některé skladby jsem postupně vyházela ale vlastně podstata je pořád stejná.

(Tento článek mám rozepsaný téměř rok. Po tom roce jsem si řekla, že už nemá smysl doufat že ho jednou dopíšu kompletně, a tak vydávám první půlku popsaných písniček z toho mého playlistu. Doufám, že se někdy dostnu ke zbytku.)



hudby #3

30. června 2016 v 20:30 | Blink |  hudby
Dneska to vezmu s těmi hudbami spíš trochu playlistově - prostě bych ráda něco napsala k několika písničkám, který mě poslední dobou nadchly a zaujaly spíš než obecně k interpretům. Jako obvykle - není to žádný strukturovaný seznam, žebříček, nebo kompletní výčet. Zkrátka pár věcí o které se chci podělit.


TOO

30. června 2016 v 20:29 | Blink |  hudby
FIDLAR a jejich nová deska TOO. Pronikla jsem do ní hloubějc než bych čekala.


Jejich první album mě vcuclo do sebe neskutečně intenzivně, agresivně, totálně mě to odvařilo a nechalo zírat v němém úžasu. Vytřáslo mi to mozek z hlavy. Jejich debut je tak přímočarý, tak dokonale koresponduje se vším co FIDLAR tehdy byli - nespoutaní, divocí, nou fjůčr, nekonečná nekončící párty, bolestivý vystřízlivění a potom zase celý dokola. A jejich první deska je skutečně taková, od začátku do konce je hlasitost na 10 z 10, je to absolutní nářez nonstop, člověka to vtáhne na začátku do tý šílený sebedestruktivní jízdy a vyplivne na konci poslední skladby Cocaine - to je jediná chvíle na albu, kdy se to ztiší, ach jak já miluju ten závěr Cocaine, když skončí ta vyřvaná a úžasná část, divoká eufórie "Cocaine, running in my, cocaine running in my braaaaain!!!!". A pak příjde ticho, vystřízlivění, ten divný mlžitý stav když se člověk probudí do šílený kokainový kocoviny a je to celý tak strašně smutný vlastně, když Zac zpívá, tím hlasem plným sebelítosti, "I'm spending all my cash on cheap cocaine, and I've been wasted almost every day." A zároveň se vlastně vůbec nelituje, ve vlastní sebedestrukci se vyžívá a nic jinýho nezná a jemu, stejně jako posluchači je jasný, že tím to nekončí, že to divoký kolečko se bude opakovat znovu a znovu až do toho bláta zapadne ještě hloubš a hloubš. Ach, tak taková je první deska. Drzá, hlasitá, s tím malým kouskem vystřízlivění na konci, malá chvilka než se deska spustí na novo a začíná další párty plná ničení, šílenství a sebedestrukce.

hudby #2

30. června 2016 v 20:29 | Blink |  hudby
Dostala jsem chuť zase trochu napsat o tom co teď v poslední době poslouchám a proč to miluju, takže tu to je, několik poznatků k různé hudbě která mě provázela v posledním cca. měsíci a provází právě teď.



filmy #1

30. června 2016 v 20:28 | Blink |  filmy
Mám tu hudby tak proč nesepsat i několik dojmů na různé filmy. Nedávno jsem viděla film Control z roku 2007. Jedná se o biografický snímek Iana Curtise, zakladatele kapely Joy Division.

Musím říct, že podobně silnej zážitek už jsem si z filmu neodnesla dlouho - Joy Division i Curtise jsem znala trochu už dlouho, tudíž jsem věděla co čekat, ale i tak mě to docela praštilo do hlavy. Vidět, slyšet, cítit jeho depresi v každé minutě filmu, připadat si jako v realitě jeho světa, to bylo neskutečně poutavý. Opravdu se mi líbilo, že spíš než jako dokument, byl film točen jako příběh. Kdyby to nebylo přímo o Curtisovi, dalo by se s klidem prohlásit, že je to prostě smyšlený příběh nějakého hudebníka. Nešlo tam ani tolik o přesné biografické údaje, šlo tam o to vystihnout ho jako člověka, přiblížit tu atmosféru, objasnit jeho genialitu a psychiku. A ano, bylo to hodně, hodně smutný, bylo to smutný a depresivní a krásný, stejně jako jeho hudba. K celkový náladě filmu přispívá i to, že je točen černobíle - to dodává na pocitu autentičnosti a na intenzitě ponurosti celého prostředí tehdejšího industriálního Manchesteru.

Moc se mi líbilo, jak byla v tomto filmu použitá samotná hudba Joy Division - ty písně přesně podkreslují celý příběh a film je uměl dobře využít a nechat rozeznít naplno Třeba jako když se postupně začínala rozeznívat Love Will Tear Us Apart, a já mohla už někde v kostích cítit tu sklíčenou bolest, smutek, beznaděj, a pak záběr na Curtise a jeho ženu, vidět jak se ten vztah hroutí a jak je to oba láme a do toho všeho hraje ta skladba a člověk najednou vidí, slyší, cítí, že je to pravda a líp už to nikdnikdo nemůže vystihnout, snad jen ještě dodat to fatálně definitivní again.



Kam dál