filmy #1

30. června 2016 v 20:28 | Blink |  filmy
Mám tu hudby tak proč nesepsat i několik dojmů na různé filmy. Nedávno jsem viděla film Control z roku 2007. Jedná se o biografický snímek Iana Curtise, zakladatele kapely Joy Division.

Musím říct, že podobně silnej zážitek už jsem si z filmu neodnesla dlouho - Joy Division i Curtise jsem znala trochu už dlouho, tudíž jsem věděla co čekat, ale i tak mě to docela praštilo do hlavy. Vidět, slyšet, cítit jeho depresi v každé minutě filmu, připadat si jako v realitě jeho světa, to bylo neskutečně poutavý. Opravdu se mi líbilo, že spíš než jako dokument, byl film točen jako příběh. Kdyby to nebylo přímo o Curtisovi, dalo by se s klidem prohlásit, že je to prostě smyšlený příběh nějakého hudebníka. Nešlo tam ani tolik o přesné biografické údaje, šlo tam o to vystihnout ho jako člověka, přiblížit tu atmosféru, objasnit jeho genialitu a psychiku. A ano, bylo to hodně, hodně smutný, bylo to smutný a depresivní a krásný, stejně jako jeho hudba. K celkový náladě filmu přispívá i to, že je točen černobíle - to dodává na pocitu autentičnosti a na intenzitě ponurosti celého prostředí tehdejšího industriálního Manchesteru.

Moc se mi líbilo, jak byla v tomto filmu použitá samotná hudba Joy Division - ty písně přesně podkreslují celý příběh a film je uměl dobře využít a nechat rozeznít naplno Třeba jako když se postupně začínala rozeznívat Love Will Tear Us Apart, a já mohla už někde v kostích cítit tu sklíčenou bolest, smutek, beznaděj, a pak záběr na Curtise a jeho ženu, vidět jak se ten vztah hroutí a jak je to oba láme a do toho všeho hraje ta skladba a člověk najednou vidí, slyší, cítí, že je to pravda a líp už to nikdnikdo nemůže vystihnout, snad jen ještě dodat to fatálně definitivní again.



Stejně tak rekonstrukce koncertů byly dokonalé. Opět nešlo tolik o přesnost, jako o zachycení celkové nálady a úplně všechno, všechno sedělo dokonale - detaily, jako to, jak drží mikrofon, jak jsou ohrnutý rukáve jeho košile, ten podivnej způsob jak se Curtis na pódiu pohyboval - Sam Riley to zahrál celý dokonale. Nejvíc mě nakonec ale asi stejně dostaly ty malý momenty - jako když dokouřil cigaretu a hned si zapálil další, ta beznadějná potřeba, nebo ten pohyb když zvedne sluchátko telefonu a v tom gestu a v očích je vidět všechno. A proto si myslím, že ten film to vystihl tak dobře, protože člověk to cítí celou dobu, tu temnou přezvěst konce a když pak přijde závěrečná scéna, urančivá, ponurá, upřímná, závrativá, je to jako když vás zasypou balvany.

Jo, byl to dobrej film. Poznám to tak, že i po mnoha dnech ve mě nechal stopu, pořád se k tomu v myšlenkách vracím, pořád o tom přemýšlím a pořád cítím všechno co ten film v sobě nesl.

Jediný, co mi bylo líto bylo, že film Curtise nevystihl dostatečně do hloubky - jen málokrát během filmu se naskytla pasáž kde by člověk měl možnost přímo slyšet jeho myšlenky. Byla bych radši kdyby film místo ukazování vnější reality kolem něj, více zašel přímo do jeho myšlenek, ale to je jen detail. Celkově byl ten film strašně dobrej (potěšilo mě v něm vidět třeba Johna Coopera Clarka - toho jsem tam nečekala a pobavilo mě, že vypadal úplně stejně jako dneska, vůbec ho nemuseli maskovat aby vypadal mladší, ten chlápek je prostě pořád stejnej vychlastanej punkáč, hehe a ta báseň co ve filmu čte je v kontextu s prvním vystoupením Joy Division co následuje, dobře ironická), a překvapivě ani nebyl celou dobu jen depresivní a ponurej, naopak, našlo se tam docela dost humornejch okamžiků (třeba scéna kdy Curtis oznamuje jméno kapely, tedy Joy Division a chlápek z nahrávacího studia se ho ptá co to jako je, načež Curtis suveréně odpoví že tak se jmenovaly bordely nacistů za 2. světový války, jo, částečně je to ponurý a pokřivený, ale ta scéna v sobě aspoň pro mě nesla docela dost mírně zvrácenýho pobavení, to jak to oznámil a to jak ten chlápek prostě mávne rukou a whatever) a film je opravdu povedeným okýnkem do života Curtise, o kterym se toho dodnes mnoho neví.


Celkově ke Curtisově osobnosti - je samozřejmě příhodné spekulovat, nakolik je film věrným otiskem skutečnosti, ale ve výsledku mi pomohl udělat si na Curtise širší názor, ano, hodně toho lze vyčíst z jeho hudby, z jeho textů, ze způsobu života, ale film ho opravdu ukázal jako člověka. Hodně věcí mě na něm šokovalo. Třeba to, že se oženil v 18-ti letech, jeho částečně pokrytecké pojmutí lásky, sobectví s jakým se choval ke svojí ženě, ale nakonec i vlastně sám k sobě. Byl bezradný, jednal ukvapeně a často pak litoval něčeho co udělal - ať už v manželství nebo i s Joy Division. Ztrácel nad sebou kontrolu. V bodě, kdy Curtis trpěl nevyléčitelnou epilepsií, byl na dně psychicky, ztrácel kontrolu nad svojí kariérou a byl zničený láskou, už neviděl východisko. Možná jen chtěl, aby ho někdo poslouchal, aby nebyl sám. Jenže jakkoli se snažil, sám vždycky zůstal. Jeho hudba toho nese hodně, nese ale hlavně výkřik hlubokého zoufalství a osamění, výkřik depresivní mysli z které není úniku. Curtis dal do svojí hudby ze sebe všechno. A musí být ničivé pozorovat, jak na takové poselství davy radostně poskakují, v šílenství skupují desky a chtějí pořád víc. Víc bolesti. Víc utrpení. Víc smutku.

Curtis spáchal sebevraždu oběšením na prádelní šňůře když mu bylo 23 let.

Je paradox, že ačkoli Curtis v podstatě splňuje všechna kritéria tragicky zemřelého génia (snad jen mohl vydržet ještě 4 roky aby spadnul i do škatulky onoho slavného klubu, hahah, zlej morbidní humor), nikdy se z něj nestala modla jak tomu bylo například u Morrisona či Cobaina.

Zůstává vzdálený.



Fotky jsou z csfd.cz
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama