hudby #2

30. června 2016 v 20:29 | Blink |  hudby
Dostala jsem chuť zase trochu napsat o tom co teď v poslední době poslouchám a proč to miluju, takže tu to je, několik poznatků k různé hudbě která mě provázela v posledním cca. měsíci a provází právě teď.



Joy Division: Unknown Pleasures

Začnu tady. Joy Division znám už přibližně rok, nicméně jejich hudbou jsem se nikdy obzvlášť nezvádla prokousat, což dává smysl vzhledem k tomu jak obtížné to je. Hudba Iana Curtise je velmi hluboce depresivní, tíživá, složitá - chce to velkou dávku odhodlání zezačátku, než člověk najde s divizemi společnou notu. No a teprve teď v létě jsem tomu opravdu propadla, částečně nejspíš díky filmu Control, což byl takovej můj podnět. Album Unknown Pleasures jsem pouštěla pořád dokola a znám ho už dost dobře na to, abych o tom mohla i něco napsat.

Unknown Pleasures, dnes již kultovní nahrávka, s ikonickou vlnovkou pulsaru na obalu, je čistá deprese (jak řekl někdo velmi moudrý už přede mnou), je to okénko do Curtisovi mysli, plné temných a velmi těžkých emocí. Opravdu, poslouchat Joy Divison není jen tak, člověka to stáhne s sebou do hlubiny a těžko se pak dýchá. Ale to jen vyzdvyhuje Curtisovu genialitu jak textově tak hudebně, stejně jako závažnost témat.

Z celého alba bych vyzdvihla především New Dawn Fades, což je pro mě opravdu ta nejúžasnější skladba z celých Unknown Pleasures - temná basová linka na začátku mrazí v kostech a to co se spustí potom je černá extáze, slova jsou též naprosto geniální a Ian promlouvá k posluchači jeho hluboce posazeným hlasem ve fantastických obratech, které v mozku vyvolávají obrazy emocí.

New Dawn Fades (video je sestříhané z filmu Control)

She's Lost Control je další skladba kterou bych chtěla zmínit - a to především kvůli textu. Pojednává o epilepsii, kterou Curtis trpěl. Přijde mi zkrátka až abnormálně vynikajicí jak slova vystihují to, co epilepsie je (ne, že bych s tím měla svou zkušenost, ale ta skladba je pravděpodobně nejvíc, co o epilepsii kdy vědět a chápat budu, i kdybych načetla stohy literatury, nedá mi to víc než těhlech pár minut) - skladba pojednává o epilepsii ale hlavně o příhodě, kdy Curtis na vlastní oči poprvé viděl epileptický záchvat (v době kdy o vlastním onemocnění netušil) na dívce na úřadě práce, kde tehdy pracoval. Ta zkušenost ho fascinovala, to jak dívka absolutně nad sebou ztratila kontrolu, a svoje pocity z toho vnesl do téhle skladby. V kombinaci s šílenou melodií, ďábelským rytmem, prostě to vyvolává ty pocity. Je to epileptické. Je to chorobné. A samozřejmě zároveň se dá text vykládat na milión jiných směrů, ztráta kontroly se může týkat mnoha aspektů života.

Unknown Pleasures jsou skvělé textově, hudebně, je to doslova dnes kultovní nahrávka, která změnila dějiny hudby ale Joy Division jsou mnohem víc než to. Joy Division jsou kult.


Patti Smith: Horses

Pokračuji dalším albem které má dnes již status zásadní nahrávky rockové historie. Horses. Tahle deska je z těch, které objevujete jako nový poklad a zároveň u toho máte ten pocit, jakobyste vlastně jenom doháněli základní vzdělání. Něco jako když se konečně rozhoupáte si přečíst nějakou knížku z klasické literatury a už předem víte že to bude dobrá knížka, protože na to přišlo už tolik lidí před vámi, ale stejně to má prostě pořád tu příchuť nového objevování.
A Horses to je vskutku mistrovské dílo. Patti Smith, mladá a divoká, s úžasným hlasem a jedinečnou poetikou snoubí surový punk s jazzovou improvizací a to co vzniká jsou dlouhé, bohaté skladby do kterých se dá ponořit jako do vany plné vody s barevnejma bublinama, zacpat si tím uši a proplouvat tolika světy úžasných realit, kde i při mnoha a mnoha poslechech je vždy něco nového, něco neobjeveného.

skladba Gloria s nezapomenutelným začátkem "Jesus died for somebody's sins, but not mine."

FIDLAR: TOO

FIDLAR jsou prostě neskuteční a během velmi krátké doby se stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Jejich novou desku TOO zatím jenom ochutnávám, napíšu pořádně až si ji trochu zažeru pod kůži.

Zatím o té desce můžu říct asi tolik že je to velká změna oproti těm FIDLAR jací byli dřív, a to nejspíš hlavně proto že frontman a vůbec zbytek kapely přestal fetovat a tudíž už nemají nárok na cedulku "ta kapela kde hrajou závisláci na cracku co sou ustavičně v prdeli a produkujou sebedestruktivní hudbu kde jde o chlast-drogy-chlast-sebevraždu-chlast-drogy-chlast-drogy-drogy-drogy-drogy-drogy-peníze-drogy-chlast-drogy-drogy-drogy-nenávidím.se.a.chci.umřít-drogy-drogy-drogy..." Haha, předešlá věta je myšlená samozřejmě trochu s nadsázkou. Ale v principu to tak vlastně je. Tohle je to, co je proslavilo. To je to, co z nich udělalo fenomén. Ten jejich drzej nihilismus a no future zmixovaný v ďábelskym koktejlu sebedestrukce.

Ale nemůžete chtít po kapele která se proslavila na základě takovéhle image, aby v tom pokračovala dýl než dva roky. Protože, řekněme si to na rovinu, to vám nevydrží dlouho čistě kvůli riziku že můžete umřít. Takže ne, FIDLAR rozhodně nejsou takový jako dřív ale chtít to po nich by bylo v podstatě žádostí k tomu, aby se ufetovali k smrti a ještě u toho nahráli desku kde o tom budou vesele prozpěvovat a bavit tak lidi. Ano, to je fuj. Takže jsem ráda, že FIDLAR si dál jedou svoje, kašlou na ostatní a s deskou TOO se podle mě dost šikovně vymanili tomu strašákovi, ze kterého si do té doby úspěšně dělali prdel a vydělávali na tom, nicméně nejspíš jim asi došlo, že i to má svoje hranice. Možná stárnou, heh.

Z nějakého důvodu je tohle video na YT zablokovaný, ale je tak dobrý že ho sem pokusím vložit aspoň z vimea.


Mucha

Mucha je brněnská kapela soustředěná kolem písničkářky Nikoly Muchové. Její hudba je nekompromisní, místy vulgární, upřímná, energická a prostě má silnou osobnost. Nikola má úžasnej hlas, zní strašně vychlastaně, což mu dost dodává na charismatu, texty jsou jak už jsem psala občas vulgární, Mucha se nebojí pustit do obratů jako třeba "dělá mi obrovský problém tvoje opilé semeno polykat", její písně jsou o životě, jsou upřímný. Mucha využívá vulgaritu jako prostředek k šokování, ale zároveň je poznat že to vůbec není pozérství, vychází to z ní, je to cítit cynismem a sebedestruktivní energií. Ona ví co říká a ví jak napsat dobrej text, občas zpívá v cizích jazycích, využívá svůj hlas naplno. Instrumentálněje je hudba úžasná, krásný kytary, instrumentální pasáže a vůbec - hrozně dobře se na to tančí a energie z toho tryská na všechny strany.

Zatím jsem si nejvíc oblíbila album Josefene! Moje nejoblíbenější skladby: Nepojedeš nikam - příběh je prostě jednoduchej, ale pointa je hořce smutná, zároveň sarkasticky výsměšná ("Nepojedeš nikam, budeš doma kojit. Žádná Paříž a lanýže, cha cha cha.") Mám taky dost ráda skladbu Narkoraga - text se nezabívá ničím přehnaně hlubokým, Nikola ale předvádí mistrovsky střídání různých jazyků, využívá rytmiku řeči až je to fascinující a ohromuje geniálnímy rýmy jako třeba "Snad přídou, a něco vemou, já se zatím ukájím nadrcenou křídou.". Kamil mě dostává opakovaně svojí tichounce se stupňující atmosférou a úsměvně skvělým textem. Stačí si u toho představovat, jak asi Kamil vypadá, ha. A vůbec každá jediná písnička něčím utkví v mysli, mám chuť jich tu jmenovat ještě hodně, ale nejlépe bude když si každý čtenář článku poslechne obě alba Muchy sám :)

Minulý víkend jsem byla s pár kamarády na hudebním festivalu On The Road v Bohdanči u Pardubic. Jeli jsme tam hlavně kvůli fiXe. Člověk jde jednou na jejich koncert a pak už nemůže přestat, pořád nemá dost, haha, fiXa naživo se neomrzí nikdy, vždycky je tam ta energie, ta atmosféra. Ale viděla jsem tam naživo právě i Muchu, což byl teda zážitek, na pódiu je fenomenální, Nikola je skvělá, ječák ještě lepší než na deskách, úžasnej basák, kterej občas zničehonic předvedl dost povedený kreace a pak nezapomenutelnej bubeník kterej to fakt prožíval - ach ty výrazy při bubnování! Celkově strašně charismatická kapela, jejich koncert jsem si užila snad ještě víc než tu fiXu kvůli který jsme tam byli a to hlavně proto, že se na ní nehrne tolik lidí jako na fixáky, kteří byli hlavním bodem na programu, takže z kotle pod pódiem se nestala vražedná drtička lidí (ikdyž to má taky svůj půvab, člověk to ale nevydrží dlouho a koncert si neužije tolik), nýbrž dost super rozdivočenej kotel kde se dalo dýchat stejně tak jako zuřivě skákat/pogovat/ječet/tancovat a užívat si hudbu.



Muse: Resistance

O Muse určitě slyšel každý, nemusím je představovat. Oni zase patří do té kategorie kapel u kterých si rvu vlasy jaktože jsem je objevila až teď (podobně jsem to měla třeba u Green Day, Ret Hot Chilli Pepers). Faktem zůstává že pověst legendární britské kapely nemají nadarmo. Vlastně jsem se rozhoupala si album Resistence poslouchnout, když jsem si jen ze zvědavosti četla v časopisu Full Moon recenzi na jejich nové album Drones a tam se psalo něco o jejich koncepčním albu Resistence, inspirovaným Orwellovým 1984. Jako vážně? Já to ještě neslyšela? Jako věčného příznivce koncepčních alb a věčného příznivce Orwellova díla mě šokovalo že kapela jako je Muse, kterou jsem znala, nicméně úspěšně míjela, tyhle dvě věci spojila v jedno hudební dílo a já o tom celý svůj život neměla tušení!!! Takže asi tak. Připadám si jakobych objevila Ameriku. Ha ha ha ha ha h. Zatím poslouchám jen Resistence a až se to trochu usadí, prozkoumám nejspíš další alba.

Chtěla bych použít slovo geniální, ale mám jisté obavy že tohle slovo už jsem v tomhle článku nadpoužívala dostatečně, heh. Ale co! Resistence je prostě geniální deska! Celý příběh ve mě rezonuje a prostě mi to sedlo úplně dokonale (pořád nechápu že až teď! mlátim se hlavou do stolu!) - témata z 1984 se na desce objevují, ale jsou interpretována, příběh není doslova převedený, což je rozhodně dobře, není to zkrátka kopie Orwella, ikdyž inspirace tou knížkou je zcela zřejmá. Líbí se mi jak jsou témata z knížky rozvedeny, totalitní režim, digitální budoucnost, láska, konstantní válka, snaha vymanit se, beznaděj - to všechno tam je, ale album tato témata posouvá dál, vykládá je po svém a nechává posluchače je znovu interpretovat a vykládat po svém. Epickým zakončením tohoto příběhu lidské sebedestrukce (zahrnujícím všechna tato témata, témata z 1984 a další aspekty) je trojdílná epochální symfonie Exogenesis, která to celé nádherně uzavírá ale zároveň je vlastně otevřeným koncem a nechává spoustu místa k vlastní interpretaci.

Můj výklad celé desky je dost nejasný, ale pokusím se to trochu popsat. První část desky zachycuje lidstvo a vůbec celou Zemi sužovanou totalitou, válkou, útlakem, zkrátka to je svět jak ho vykreslil Orwell. Nekonečný kruh tohoto útlaku směřuje k destrukci, z lidí mizí jejich lidskost, láska je zločinem. V další části dosahuje lidstvo postupného vyhynutí, Země kolabuje, je zničená, zuří atomová válka, lidstvo pomalu ztrácí naději ve svou další existenci. V Exogenesis, poslední části celé desky je již vše natolik zničeno, veškeré režimy padly, život na zničené Zemi není nadále možný. Poslední zbytky lidí vysílají do vesmíru loď s několika zástupci lidí, aby se pokusili najít nové místo pro přežití lidské rasy. Lidstvo prosí o odpuštění, prosí o druhou šanci. Konec desky je sporný - dá se vyložit mnoha způsoby. Našlo lidstvo novou planetu? Poučí se z chyb? Je to vůbec možné?

Celkově otevírá deska mnoho témat, vykresluje distopickou budoucnost a nechá posluchače přemýšlet. A přestože konec je velmi, velmi smutně beznadějný, je v něm naděje.



Oasis a Kasabian

Aneb hudba o které psala Sunshine a proto jsem si jí poslechla :)

Oasis jsou bezesporu zajímaví, věci jako Wonderwall jsou natolik profláklé že jsem je znala i já, přestože jsem netušila že jsou právě dílem Oasis. Celkově můžu říct, že se mi jejich hudba docela líbí, několikrát si to poslechnu, ale není to nic co by mě bavilo nějakou delší dobu. Jsem ale ráda že jsem Oasis poznala, protože jsou určitě důležitou součástí hudební historie. A k nějakým skladbám se určitě vracet budu.

Kasabian jsou hodně zajímaví, znala jsem je trošičku už před tím, ale právě díky Sunshine jsem je poslouchala trošku víc a je to hodně, hodně dobrá kapela, která mě prostě zaujala takže k tomu se snad ještě vrátím a víc je poznám.




Na závěr ještě musím zmínit Wavves - vydávají nové album na které se těším a poslouchala jsem v poslední době hlavně album Life Sux které má podle mě absolutně skvělej obal, dál ještě The Libertines, ti jsou taky skvělí a poslední dobou je poslouchám víc než kdy dřív. Dál ještě nové album Sifona z WWW, to ještě prozkoumávám. Taky jsem dost poslouchala London Calling, ale o tom už jsem psala dříve.

Na závěr jednu od Kryla, tohle léto pro mě dost důležitá písnička:

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama