hudby #3

30. června 2016 v 20:30 | Blink |  hudby
Dneska to vezmu s těmi hudbami spíš trochu playlistově - prostě bych ráda něco napsala k několika písničkám, který mě poslední dobou nadchly a zaujaly spíš než obecně k interpretům. Jako obvykle - není to žádný strukturovaný seznam, žebříček, nebo kompletní výčet. Zkrátka pár věcí o které se chci podělit.



Violent Dreams
Tahle věc od Crystal Castles mi podivně přirostla k duši - vůbec obecně Crystal Castles jsem teď v zimě zase začala poslouchat strašně moc - nicméně zmíním tuhle a to proto, že k ní mám strašně silně prorostlý vzpomínky. Je to takový když někde ste, někam jdete, prostě ten okamžik, ale zrovna posloucháte tu písničku a ona se s tím okamžikem tak moc propojí, s těma myšlenkama v tu chvíli a pak už pořád bude ta skladba uložená někde v mozku spolu s tímhle momentem. A Violent Dreams jsou hrozně temně skličující, jako většina věcí od Crystal Castles, ale zároveň mají takový až duchovní nádech, jakoby mi z duše vyrůstal vzdušnej chrám a natahoval se k nebi. Mám pocit, že když to poslouchám, vibruje zem, rozpraskanej asfaltovej chodník, až mi z toho brní v tlustejch podrážkách mejch martensek.


Cruel Melody
Tuhle písničku jsem jednou náhodou slyšela na StreetCulture a dost se mi zalíbila, takže jsem si pak našla od koho je a tak. Zvláštní je, že ikdyž jsem se snažila, od Black Light Burns jsem si prostě nezvládla oblíbit nic jinýho. Jenom tuhle jednu písničku poslouchám pořád dokola, protože je tak hrozně příjemně melancholická a zároveň se v ní cejtim bezpečně. A i ten text, samozřejmě, mi teď rozumí docela dobře.


Where Is My Mind?
Někde jsem jí teď po dlouhý době slyšela, a věděla jsem samozřejmě že jí znám, je to úplně notoricky známá melodie, ale nemohla jsem si prostě vybyvit co to je za písničku. Je to hnusnej pocit tohleto, úplně to drásá mozek. No nakonec jsem se nějak dopátrala že je to teda Where Is My Mind od Pixies, což jsem věděla asi už předtim, ale mozek mi to odmítal říct, heh. Prostě a krátce - je to úžasná věc. Má to hrozně chytlavou melodii a tak, zároveň je v tom trochu toho šílenýho, temnýho a zběsilýho. A samozřejmě - je to titulní skladba ke Klubu Rváčů, což je film, kterej absolutně miluju a závěrečná scéna je tak strašně silná, čemuž rozhodně pomáhá i tahle věc - nezapomenutelnej obraz posledního záběru, do kterýho začíná zlehounka kytara týhle písničky a do toho všeho se řítí dolů celej svět. Fenomenální.


Pale Blue Eyes
The Velvet Underground teď taky poslouchám zase nějak hodně. Nejlepší je samozřejmě pustit si celý album, hezky dohromady, protože to dává krásnej celek. Hlavně album s banánem je nekonečně nesmrtelný a krásný. Ale sem napíšu o jiný písničce, z jinýho alba - Pale Blue Eyes. Přijde mi to tak typicky velveťácká a krásně klidná skladba - je to jako položit se zádama do vody a nechat se unášet pomalejma, něžnejma vlnama, nechat se tím obejmout. A zároveň je to ale hrozně smutný. Smutně krásný.


Dull Boy
Zase tak trochu náhoda - propracovala jsem se k týhle skladbě nějak přes kamaráda probíráním se skrz hromady punkovejch garážovek. A tahlepísnička uprostřed toho všeho nějak měla místo a nějak mě prostě dokázala zaujmout. Je to hrozně pěkná věc a jsem ráda že jsem jí našla, stejně jako kapelu The Growlers.


Pohřební hranice pro umírající svět
Dobře, já normálně rozhodně neholduju kapelám který maj označení black-hardcore ani nic v tom směru, protože to je prostě ta oblast do který nevidim, která mě děsí a která mě ani žádnym způsobem nepřitahuje. Z nějakýho důvodu jsem ale našla tuhle šílenou divnost, kapelu Kronstadt. Asi to byla spíš náhoda a asi to není nic, co budu dál poslouchat, ale tahle konkrétní skladba mě prostě nějak zaujala. Už ten začátek mě nějak přimagnetizoval a donutil zůstat u poslechu. Definitivně mě to ale přesvědčilo v moment, kdy se začal ozývat Oppenheimer - tahle část jeho projevu, tenhle jeden citát, umím už roky nazpaměť a vždycky pro mě hodně znamenal. J. R. Oppenheimer byl vědec, který navrhl a sestrojil první atomovou bombu pro USA. Na tohle téma jsem psala ve škole i seminární práci, ale o to nejde. Jde o to, že s tím citátem prostě souzním a mám pocit že ho chápu a mám pocit, že se v něm nachází hrozně moc nejen vědecky a historicky zajímavých, ale i filosofických úrovní. Takže tohle je asi důvod, proč tuhle písničku zmiňuju, protože je to šílená věc, kterou normálně neposloucham, démonický skřeky a černotemná hudba a dunivá basa a celý je to hrozně strašidelný a poslouchat se to bojim. Ale tohle mě nějak chytlo, no.


Is It All Ok?
Princess Chelsea je projekt z Nového Zélandu, o kterym jsem věděla hodně už dřív, dokonce jsem se to párkrát snažila poslouchat, ale nikdy mě to nějak víc nezaujalo. Až teď. Samozřejmě, The Cigarette Duet je krásná věc, dost známá a absolutně úžasná. Ale čím víc jsem se od týhle písničky propracovávala do další tvorby týhle zpěvačky, pochopila jsem, jak křehký kouzlo se v jejích skladbách nachází. Pohádková atmosféra, něžný melodie a nevinnej hlas, a k tomu texty o depresích, alkoholu, závislostech. Tváří se to nevinně a to je právě ta síla, protože když se člověk zaposlouchá, objeví najednou, že mu v hlavě utkvěly verše jako: Sometimes I feel so sad I wish that I would die, all the people they don't know, they think that I'm alright.


Žiletky
Co napsat, Psí vojáci. Intenzivní, děsivý, bolestivý.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama