hudby #5

9. května 2017 v 15:09 | Blink |  hudby
Více či méně pravidelný souhrn toho co mě aktuálně v hudbě oslovuje je opět tu. Musím se přiznat, že jsem to opravdu chtěla vzít celkem stručně, ale trochu jsem se rozepsala. Zvlášť ten výlev o Radiohead na konci už by byl možná na samostatný článek, ale věřím že pokud sem už nějaký čtenář zabloudí, neodradí ho to a najde si v článku třeba jen to, co ho bude zajímat.



Danny Brown - Atrocity Exhibition

Danny Brown, hiphopový umělec pochází z Detroitu - města špíny, chudoby a hříchu, kapitalistického města duchů a kolébky rapu jako agresivního a drásavého způsobu sebevyjádření dělnické černošské třídy 21. století. Atrocity Exhibition je jeho nejnovější album a shrnuje v sobě všechno, co si člověk od rapové nahrávky může přát. Naléhavou výpověď, expresivní projev, šílenou kadenci tempa a verše, které jsou stejně důmyslné jako šokující. Ve své podstatě koncepční album v sobě spojuje temná a vážná témata Dannyho života - vyrovnávání se se slávou, alkohol, deprese, drogy /hodně drog/, sebedestruktivní sklony. Spoustu podobného už jsme od slavných hudebníků slyšeli, není to v podstatě nic nového, nicméně na intenzitě výpovědi to nemůže ubrat. Jsou to vážné a strašné věci. Album je vlastně taková dost temná zpověď, Dannyho zvláštní, někdo by řekl pro hiphop absolutně nevhodný, pisklavý hlas a šílená rychlost nahrávky podporuje celé vyznění. Je to sestupná funkce, která se propadá nenávratnou rychlostí víc a víc do hlubin a to zoufalství, tu bolest, ten strach a zároveň extázi a nadšení nejde zastavit.

Mám rap ráda - ve správných rukou se mění v nenahraditelný nástroj výpovědi. Má v mnohém blíž k poesii než k hudbě a nedá se mu upřít živelnost a naléhavost. Danny Brown mě zaujal tím, jak s touhle formou výpovědi zachází, umí si slova podmanit a vtisknout jim šílenou drásavost, zároveň i instrumentální část alba je strhující a plná inovativních nápadů. Navíc i po povrchovém prozkoumání textů je jasné, že nejde o říkanky typu "prachy, drogy, bičiz, moneyyy, fuck fuck, fame," jaké jsou v mainstreamovém americkém hiphopu vlastně součástí balení. Samozřejmě, že z těchto kulis a kořenů logicky vychází, ale někde jsem četla, že Danny Brown má mnohem blíž k rock'n'rollu než ke klasickému hiphopu a něco na tom bude. Texty jsou promyšlené nejen rytmicky ale obsahují spoustu metafor, odkazů, zajímavých spojení a vůbec věcí které jsou oduševnělé, nebo jak to napsat, tak nějak typicky evropsky. Navíc, Danny Brown zcela zjevně obdivuje a čerpá inspiraci i od Joy Division /už jen odkaz k albu Closer v názvu alba Atrocity Exhibition/ a za to má u mě body. Když jeho hudbu poslouchám, mám ale palčivý strach aby se dožil dalších narozenin.

Ain't It Funny - z videoklipu mi není dobře.

Skeggs - Everyone Is Good At Something

Optimistická jarní muzika. O Skeggs jsem se tuším rozepsala docela dost minule, ale mám je prostě čím dál radši. Celé tohle jejich EP je plné hrozně milých, upřímných, mnohdy trošku posmutnělých ale v zásadě vlastně vždy optimistických songů, které svým roztomilým primitivismem a drzou energií často dokáží vystihnout mnohem víc, než dokážu napsat.

Mustang. Skvělá pohodová muzika.

Gorillaz

Gorillaz vydali nové album Humanz, tudíž mě to tak trochu dokopalo k tomu, víc si od nich poslechnout a docela jsem se do toho zažrala. Celá jejich diskografie je skvělá, jde strávit hodiny brouzdáním po jejich videoklipech, animovaných rozhovorech a všech těhlech úžasností které ke Gorillaz prostě patří. Co se týče nového alba, slyšela jsem ho zatím pouze párkrát, celkově mě ale zatím nedokázalo oslovit jako jejich dřívější tvorba. Kdo ví, možná to chce jenom čas, protože na druhou stranu spousta tracků z Humanz si mě dostala okamžitě. Hned první vydaný singl Saturnz Barz je naprosto skvělej, stejně tak jsem si oblíbila Ascension, Momentz, Strobelite a Let Me Out. Navíc, nekonečný memečka s Murdocem, kterak je nadšenej z koupele dokážou zvednout náladu.


Kate Tempest - Let Them Eat Chaos

Kate Tempest na fotkách vypadá jako milá usměvavá slečna, zdání ale klame. Kdo by si pomyslel, že je to hip hopová umělkyně, básnířka, která ve své tvorbě agresivně kritizuje současný svět, je sprostá, upřímná, strhující a až po krk v černočerných tématech o rozpadu dnešního světa. Silná žena hudebního průmyslu, neskutečně inspirativní umělkyně, Patti Smith naší doby, naší generace. Umí kouzlit se slovy tak, že člověku naskakuje husí kůže. Přitom projev sám o sobě není kdovíjak vyšperkovaný - Kate má za sebou sice kapelu, ale je jasné, že její mluvená poesie/rap chcete-li stojí jasně v popředí před instrumenty a jsou to právě slova samotná, která se zařežou hluboko pod kůži.

Její nové album Let Them Eat Chaos je takových mrazivých proroctví plné od začátku do konce - shrnuje v sobě všechny problémy a strasti dnešního světa, naší konzumní společnosti, a toho, jak dnes žijeme. Prostřednictvím postav, které postupně v jednotlivých skladbách navštěvuje v jejich životech Kate vykresluje obraz odcizené, chladné, zoufalstvím, stresem a úzkostí prorostlé společnosti. Konzum, zrychlující se životní tempo, psychické problémy, globální oteplování, přepracovanost, zoufalství, přetvářka, zlost, tlak očekávání zbytku společnosti na jedince... Je to jako číst nějakou dystopickou knihu až na to, že tohle všechno známe a žijeme v tom. Kate to jenom ve svých textech plive do ksichtu a obnažuje celý tenhle tyátr zkaženého světa, ve kterém vlastně všichni vědí, že je něco špatně, ale nikdo se to neodváží dát na jevo. Je to děsivé, protože je to pravda.

Doporučuju tohle video. Možná má potenciál změnit aspoň to, jak se díváme na svět.

Kittchen

O Kittchenovi už jsem tu taky psala. Musím ale znovu, protože jsem ho začala poslouchat víc a víc. A víc a víc si mě získává. Za projektem stojí Jakub König, který je nejen zajímavý hudebník, ale i tvůrce komiksů. A Kittchen je vlastně komiksová kapela. Za celým nápadem stojí vymyšlený příběh trochu temného kuchaře, který tvoří v postapokalyptické krajině u Doks. Všemi alby se prolínají témata apokalypsy, temnoty, konce světa. Ta celková poetičnost a nálada je mi hrozně blízká a příjemná. A texty jsou hloubavé, posmutnělé, inspirativní.

SQÜRL - Jim Jarmusch

Někdy v lednu, myslím, přišel do kin novej film Jima Jarmusche Paterson a poté co jsem vyšla z kina jsem měla ještě několik hodin doopravdy dobrou náladu a tělem se mi rozléval příjemnej inspirativní pocit prosluněnej Jarmuschovou krásnou poetikou. Díky tomu jsem znovuobjevila nějaké jeho starší filmy a koukla se taky na nějaké, které jsem ještě neviděla. Jeho filmografie je úžasná a postupně mi prostě přirůstá k srdci jako režisér, který se umí přesně strefit na mojí vlnu a jehož filmy jsou pro mě prostě vždycky neskutečně inspirativní, poučné, krásné, emotivní a nějak zkrátka splňují všechno, co bych si od filmu obecně přála.

V souvislostí s tím vším jsem objevila taky jeho hudební projekt - elektronickou skupinu SQÜRL. Je to svým způsobem hodně zvláštní hudba, jako spoustu dalšího, výhradně noční. Upírská. Truchlivá. Starosvětská. Tak jako jeho film Přežijí jen milenci, ke kterému je většina materiálu určena jako soundtrack a který je dosud možná mým nejoblíbenějším filmem od Jarmusche celkově /ikdyž se mi to příčí napsat, mám ráda všechny/.

Kousek Soundtracku k úžasnému filmu.

IDLES - Brutalism

Tohle je opravdu dost čerstvý objev, takže k nim nemám mnoho co napsat. Snad jen že mě to určitě zaujalo, snad jen že název "Brutalism" k albu naprosto sedí. Je to punkové, ale zároveň současné, temné, drsné ale poslouchatelné.

Arca

Arcu zařazuji do své stále se zvětšující databáze hudby na noční poslech. Je skoro jako kdybyste Björk prohnali masomlejnkem a zamíchali s černym mlíkem a přidali ještě docela dost kontroverzní sexuality. Hudba je uhrančivá, atmosferická, obaluje do vrstev zvuků a melodií, ukolébává ke spánku a zároveň vyvolává pocit palčivého znepokojení.

Možná to nejdivnější hudební video co jsem viděla za dlouhou dobu.

Radiohead <3

Nedávno jsem napsala tenhle článek, který možná popisuje aspoň zlomek toho, co k Radiohead momentálně cítím. Nejspíš jsem se prostě jen propadla do fáze, kterou si prožije snad každý jejich fanoušek, a z které se, co jsem zatím četla, už nejde moc snadno vyhrabat. Vůbec, jako každá komunita, i komunita fanoušků Radiohead má svoje divné úchylky a interní vtipy, a v momentě kdy vám dojde, že všechny tyhle bizarnosti začínáte chápat a stáváte se de facto jejich součástí, už to začíná vypadat blbě. Radiohead jsou možná až nechvalně známí tím, jak bezmezně oddanou, téměř až obsesivně fanatickou základnu obdivovatelů mají. Ale já se tomu nedivím. To prostě vychází z podstaty jejich hudby a z toho, jak geniální a úžasná je. Má velmi velmi velmi silný emotivní dopad a to prostě s člověkem pohne.


Toto je svatá pravda. Nejde přestat. Já začla albem OK Computer, které jsem si doopravdy oblíbila. Hodně. Pořádná závislost ovšem nastala až potom, co jsem se zaposlouchala do alba Kid A. Obecně se traduje, že fanoušci Radiohead se dělí na dvě skupiny - na ty, co preferují OK Computer a na ty, co dávají přednost albu Kid A. V souvislostech - OK Computer je dodnes nejúspěšnějším a nejuznávanějším albem z jejich diskografie, nicméně platí spíše za zástupce ranější tvorby Radiohead. Je svou podstatou velmi rockové, ikdyž ve své době působilo přelomově /a to také bez debaty stále platí/ právě tím, jak kombinovalo tradiční britský art rock s elektronikou, a tak vlastně předznamenalo nástup nové hudební éry. Po tomhle masivním úspěchu přišla kapela s albem Kid A. Je to album mnohem víc experimentální a zastupuje pozdější tvorbu Radiohead která je charakteristická novátorskými přístupy k elektronice a vůbec se vydává od jejich ranné tvorby směrem do neprobádaných končin hudebních pustin.

Kid A naprosto pohltilo. To album má temnou atmosféru, není tolik politické jako OK Computer ale přitom mnohem děsivější, skličující, až postapokalyptické. Atmosféra hraje ještě větší roli - táhlé, podivné melodie, ozvěny, Thomův hlas, to všechno, to všechno je dokonalé, pohlcující. Radiohead vždy oscilují na hraně mezi hudbou která je velmi náladová, emotivní, smutně krásná a zároveň až strašidelná, znepokojující, místy hrozivě děsivá.

No, momentálně se nacházím ve fázi, kdy se snažím dostat do sebe co nejvíc jejich hudby co se dá a udržet si u toho příčetnost. Snad ještě víc než Kid A mě oslovuje album In Rainbows, které je vyváženější, barevnější. A Hail To The Thief je zase angažovanější, kytarovější, političtější se všemy těmi odkazy na Orwella a společenskou kritikou je až na hraně děsu. A pak je tu The Moon Shaped Pool, což je album tak neskutečně jemné a citlivé... Ikdyž těžko říct, zatím od těch alb nemám takřka žádný časový odstup. A opravdu každé z nich je jedinečné a v něčem nepřekonatelné. Připadám si teď asi takhle:

/mimochodem... Thom Yorke je Bůh/

Takže tak. Je ze mě fanatik. Nezbývá než šířit víru dál.


 


Komentáře

1 Sunshine Sunshine | Web | 9. května 2017 v 23:19 | Reagovat

No jo, ta inspirace Joy Division mě trochu zaskočila. Zjistila jsem to právě při poslechu Joy Division - že mají skladbu "Atrocity Exhibition", a vzpomněla jsem si na Dannyho Browna.
Ke Gorillaz vlastně taky skrz to nový album nedokážu úplně proniknout, ty dřív vydaný songy miluju, to jo, ale celkově asi zatím nemůžu říct, že bych si zamilovala i to album. Pořád ještě mám problém rozeznat od sebe jednotlivý tracks :D

Kate Tempest má plusový bod za název, co odkazuje na Marii Antoinettu a její "Let them eat cakes!", no a Radiohead - Bože, co jsem to se sebou udělala? Po čtení tohohle článku a toho obdivnýho fangirlení nad Radiohead mám pocit, že jsem hroznej člověk, když od Radiohead znám takovej ten základkove základ, co zná každej, kdo se trochu zajímá o hudbu 1990s, ale nic moc víc. Ach jo. Měla bych se víc snažit.

Taky mám pocit, že už ani nedokážu psát takovýhle články. Ale je super, že ty tady tenhle článek máš, po sto letech :D

Arca mě asi z tohohle zaujal nejvíc, asi proto, že jsem o něm vlastně nikdy neslyšela (a nečetla, kromě tvého příspěvku do Hudební abecedy), takže toho si poslechnu určitě.

2 Blink Blink | E-mail | Web | 26. května 2017 v 17:15 | Reagovat

[1]: Teda, to že je název alba Let them eat chaos odkazem na Antoinettu jsem netušila, dík za zajímavost, zase o kousek víc teď bude to album dávat smysl.
Co se týče Radiohead - možná by ses právě snažit neměla, mohla bys dopadnout jako já, v bezednym fanatismu. Ikdyž kdo ví, možná je i něco mezi tím.
Dnes jsem dopsala dopis a hele, on je zrovna pátek. Tak super no. Nějak k tobě ale doputuje. Časem :D

3 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 6. prosince 2017 v 16:53 | Reagovat

Tak k těm gorilkám jsem se už taky dostala a to album mě vzalo asi na druhej poslech. Celý. Ve skutečnosti teda asi vždycky čekám na moment, kdy tam Damon začne sám broukat.. ale i to se počítá. :D Ale je to snad první věc, která mi zní daleko líp puštěná normálně do éteru než do sluchátek, to mi přijde zvláštní.. Jinak já si HODNĚ oblíbila Ascension, Saturn Barz, Moments, Charger,Let Me Out, She's My Collar a we Got the Power. Hm, takže skoro půl alba(rn), ne?
No a ohledně Radiohead.. to je jedna velká kapitola sama o sobě. A chápu ten tebou popisovanej stav, naprosto. :D Já koukala i na nějaký letošní koncerty a třeba ten z Milana mě totálně složil. Tam prostě zahráli přesně to, co bych chtěla, aby zahráli na koncertě, na kterým bych byla. Neuvěřitelný! <3 Jinak bych řekla, že mám asi radši OK Computer, ale plně rozhodnutá nejsem. Ale souhlasím s tebou, že In Rainbows je ještě výš. Však třeba Nude, Reckoner, 15 Step - pecky! Takže u mě vede In Rainbows, ale společně s Moon Shaped Pool, to mi totiž skutečně vyrazilo dech a je výborný. Na rozdíl od předcházejícího alba, který mi neříká skoro nic...
SQÜRLA jsem si všimla taktéž u Jarmushe, samozřejmě v Milencích, a hned jsem Funnel of Love nasoukala do mobilu. Je to fakt fajnová hrůzička. :D
Pokud přijdou další takový články, bude to fajn, budu ráda za hudební inspiraci. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama