Proč nelze milovat Radiohead

8. května 2017 v 15:44 | Blink |  hudby

Stává se vlastně poměrně často, že v hudbě objevím něco nového, zajímavého, vzrušujícího, něco co mě osloví a zaujme. A když pak danou kapelu/hudebníka poslouchám víc a víc, stane se třeba, že se stane i mojí oblíbenou hudbou. Nedávno jsem si třeba oblíbila občasný noční poslech Arcy, fascinuje mě brilantnost britské Kate Tempest, charisma Dannyho Browna, více jsem se začala vrtat v diskografii Gorillaz... Ale všechny tyto nové objevy by měly mít místo v jiném článku. Dneska chci psát o Radiohead. Nebo spíš celkově o tom, proč je velký rozdíl v tom, najít novou a zajímavou hudbu, a nebo hudbu, která zasahuje až existencionálně, ovlivňuje, formuje.



Jsou to ty vyjímečnější případy - situace naprostého zamilování se, oddání se. Naprosté propadnutí. Je to sladké a krásné a opojné. Je to objevení nové hudby, která si mě podmaní a pohltí do sebe - a není to pouhé zamilování se, je to spíš něco jako splynutí duší. Jak to posat. Jsem si jistá, že každý větší hudební nadšenec tohle aspoň někdy pocítil. Není to propojení s tou hudbou jen na základě toho, jak se vám líbí a jak vás oslovuje, ale spíš nějak osudově. Je totiž jasné, že takové souznění s určitou hudbou a lidmi, kteří ji vytvořili, probíhá čistě na osobní úrovni. Ta hudba musí mít prostě něco, co mě teď a tady, v tenhle okamžik mého života zasahuje až na kostní dřeň. A možná je to dočasné, pomíjivé souznění. Jde o to cítit to právě teď.

Hudba je pro mě v tomhle jako živý člověk. Zním asi trošku divně, možná až posedle. Ale nemůžu se tomu srovnání ubránit. Je to stejné jako láska k člověku. Má to stejný začátek, průběh i konec. Jen asi je ta hudební láska trvalejší, stálejší (koneckonců, hudba je věčná, neměnná, stálá, narozdíl od lidí, kteří rostou, mění se, stárnou, mění názory a umírají a navíc nezatížená emocemi a ješitností). Teda, tohle nakonec možná vyznělo trochu víc zahořkle než to bylo myšleno. Ale co, píšu to stejně pro sebe (nebo je to tím ještě horší). Je to to první zamilování kapely, které je to nejkrásnější. Když jsou ještě všechna alba, nahrávky a příběhy neodkryté. Opojné vidiny hodin a hodin strávených poznáváním a ještě větším oddáním se hudbě, která má zároveň v sobě sílu měnit a povznášet.

Nechci a nemůžu psát dlouhý článek o tom, co přesně mě na Radiohead dovedlo až sem, ikdyž bych o tom dokázala mluvit hodiny. Nebudu tu popisovat dojmy z alb, ikdyž jsem jich plná přes okraj. To možná zas jindy. Nechť tenhle článek pro teď zůstane prostou fanatickou ódou na pro mne momentálně tu nejúžasnější hudbu světa, ať zůstane čistým výlevem mírně znepokojující posedlosti.

Řeknete si třeba, že tohle napsala nějaká ujetá bláznivá holka. Tak ať! Radiohead totiž neleze pouze milovat, je třeba je uctívat.

Na závěr, k odlehčení tématu, tohle video zřejmě vytvořil někdo s podobnými pocity a je prostě dokonalé:

https://www.youtube.com/watch?v=JLrCGgA0bEY

/vkládám pouze odkaz, protože přehrávání videí teď na blogu prý dočasně nefunguje/
 


Komentáře

1 Miloš Miloš | Web | 18. května 2017 v 9:51 | Reagovat

... Nothing is better than Radiohead.
... Everything what they do is (in)genious.

A také jsou ozdobou Fora musica :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama